Od poloviny 60. let, možná i pod vlivem svých nedávných studentů z FAMU, prožívá Otakar Vávra mimořádnou obrodu svého talentu. Dokázal se totiž zařadit po bok generace o mnoho mladší a veřejnost uchvátit jak křehce lyrickým pohledem, tak zvážnělým zamyšlením nad nenadálými zvraty obyčejných lidských osudů, zvláště marněným životem. Hrdinou tohoto filmu, natočeného podle Hrubínovy předlohy, je knihovník, ušláplý človíček, jenž na prahu stárnutí podnikne cestu do vesnice, kde kdysi prožil mládí. Pokouší se oživit dávné vzpomínky, ale záhy zjišuje marnost takového počínání. Vávra natočil mimořádně působivý ponor do lidské psychiky, jen stěží se smiřující s poznáním, že minulost nelze vrátit ...